„Tas svou zbraň a bojuj zbabělče!” ozvalo se tichou místností malé krčmy, která byla přesycena atmosférou strachu a bezmoci všech mačkajících se lidí okolo. V hlase mladého muže ale nebyl cítit strach, jen vztek a zoufalství ze ztráty svého otce. Asi ne jednoho ze zdejších lidí napadlo, že ten hňup snad ani neví, co dělá a na koho že si to troufnul vytáhnout zbraň. Tedy jestli se dá ulomená násada z koštěte nazývat vůbec zbraní. Vždyť si stačí jen vzpomenout, čeho všeho jsou tito hrdlořezové schopní. Jen ta jedna vesnice na vedlejším malém ostrově, kterou spálili a všechny lidi pozabíjeli, ta přece mluví sama za sebe. Jen proto, že se rozhodli bránit své ženy, svoje domovy, je všechny pověsili podél břehu ostrova, jakožto varování pro všechny, kteří by se rozhodli vzít svůj osud do svých rukou. A nikdo jim nepřišel na pomoc. Vojáci krále, inkvizice, mágové, ti všichni byli daleko, zalezlí strachem na kontinentu. Ve jménu kapitána kapitánů, vůdce všech pirátů, ve jménu Gregoriuse Steelbearda, tak piráti vybírali daně „za ochranu” na všech zdejších menších ostrovech. Každý z kapitánů získal určitou oblast, kde se stal pánem a kde vraždil a loupil dle libosti. A té zdejší, té vládl ten nejhorší hrdlořez ze všech. Romanov. To jméno budilo strach snad ve všech zdejších lidech. On a jeho pohůnkové měli na svědomí více vyvražděných vesnic, než všichni ostatní kapitáni dohromady. A teď, teď tu stojí mladý cucák, s násadou od koštěte a vyzývá jednoho z těch hrdlořezů k boji. Co na tom, že mu zabil právě otce. Když chce zemřít, ať si zemře, ale kdo a co mu dává právo riskovat životy všech ve vesnici? Jeho vztek? Jeho ztráta? Jeho bolest? Ne. Nic! Nic mu k tomu nedává právo! A on i přesto právě teď, vyzývá dobře vyzbrojeného zabijáka schopného naprosto čehokoliv, k boji.

Holohlavý, vousy zarostlý muž, si otíral svojí dýku špinavou od krve o své kalhoty. Jakoby si snad ani nevšiml ono drzého mladíka a jeho výzvy, která byla směrována k němu. V klidu se otočil na velkého chlapa stojícího vedle něj a ironickým tónem prohodil „Hej, Rolende, ten chlap chcípnul. Ale prej měl syna, kterej byl ještě tupější, než on sám.”. Pak se otočil směrem na mladíka a se zlostným úšklebkem pokračoval „A ten by se rád pomstil. Chacha. Jak dojemné. Skoro jsem ukápl slzičku. Co myslíš, mám jej rozsekat na kousky, nebo ho pověsíme za nohy na příď lodi, hlavou do moře, aby nám dělal podvodního navigátora a hlásil ryby na obzoru? Chacha.”. „Jestli chceš Volde, rád se mu podívám na střeva.” zařval hromotluk s dechem připomínajícím latrínu, ukazující na svojí obří mačetu na zádech. „Ne, né.” prohodil rychle Vold „Tohohle vtipálka si přece nemůžu nechat ujít.”

Na mladém muži bylo na první pohled jasně vidět, že v životě nikdy nebojoval. Jeho bojový postoj připomínal spíše postarší ženu zametající podlahu, jeho paže byly tenčí, než násada na koště, kterou držel a jeho pohled prozrazoval, že se začíná bát. Až teď mu došlo, proti komu vlastně stojí. Až teď, když byl vystavený napětí nadcházejícího boje, začal cítit, jak se mu třepají ruce a kolena a jak se vlastně chvěje úplně celý. Najednou se nemohl nadechnout a lapal po dechu, jeho tep se zrychlil a krev ženoucí se do hlavy v ní vytvářela takový tlak, že měl pocit, že mu každou chvíli vybuchne. „Tak pojď cucáku, podíváme se, co v tobě je!” zařval Vold na mladíka. „Ne. Nechte ho velevážení pánové.” vykřikla plačící žena klečící u mrtvého těla postaršího muže. S prosebným výrazem a očima plných slz se připlazila před nohy pirátů a šeptla „Prosím, je ještě mladý a neví co dělá. Prosím. Zapřísahám vás u všech bohů, ušetřete ho! ”. „Mlč babo!” zařval pirát a bez milosti jí odkopnul zpět k mrtvému tělu. V tu chvíli zasvištěla vzduchem mladíkova tyč. V tu chvíli mladíka již opustil veškerý strach, veškeré pochybnosti, veškeré myšlenky. Zbyla jen prázdnota a zlost. Jeho vztek ho obdařil až překvapivou sílou, přesností a rychlostí. Dokonale piráta zaskočil a než ten stihl jakkoliv zareagovat, dostal první těžký zásah do hlavy. A hned na to další a další. Rozběsněný mladík zasypal piráta sprškou neuvěřitelně rychlých tvrdých úderů. Rozhozený Vold se nezmohl vůbec na nic a během chvilky klečel na zemi s hubou plnou krve. „Zabte toho parchanta!” zachrochtal z posledních sil, jen těsně před tím, než mladík vyskočil do vzduchu a zasadil mu poslední nejtvrdší úder přímo do zátylku. Byla to taková rána, že se násada rozletěla na několik kusů po celé místnosti a pirátovu hlavu zaryla do podlahy takovou silou a rychlostí, až vyletěl oblak prachu, který pomalu zakrýval jeho bezvládné ležící tělo. Během chviličky tak ležel Vold v kaluži vlastní krve.

Něco takového žádný z pirátů nečekal a tak pár vteřin v šoku civěli na Voldovo tělo. „Chyťte ho!” zařval Rolend, který se probral jako první a sám přitom vytahoval svojí obří mačetu. „Ne. Uteč synu. Uteč!” zakřičela mladíkova matka. Mladík již na nic nečekal, vyhnul se letícímu ostří meče jednoho z pirátů, plnou silou vrazil do piráta stojícího u dveří a vyběhl ven na ulici. Už neslyšel, že jeho matka stihla ještě vykřiknout „Ty musíš přežít! Jsi důle...”, než jí obří Rolendova mačeta ťala hlavu a její tělo kleslo bezvládně na tělo jejího manžela. „Běžte za ním! Chyťte ho.” řval Rolend na všechny okolo. Mladík zaběhl do jedné z postranních uliček vesnice, kde vyskočil na bedny a vyškrábal se na střechu polorozpadlého domu. Opatrně přešel přes vrzající trámy, až se dostal k dřevěné palisádě. Rychle jí přeskočil zrovna v okamžiku, kdy se v uličce objevili piráti. „Tamhle je! Rychle za ním, utíká do lesa!” ozývaly se v dálce hlasy pirátů, když vbíhal do nižšího porostu a křoví zdejšího lesa. Potřeboval si už odpočinout, ale nebyl čas. Piráti se rychle blížili a tak se začal prodírat hustým křovím. Poškrabaný o ostny divokých malin, popáleny od kopřiv a pobodaný od obtížného hmyzu se snažil dostat dále do lesa. Konečně se dostal na kraj houští a vyběhl do otevřeného lesa, jenže po pár krocích ztuhl a zůstal stát jak socha. Vždyť zrovna před ním odpočívala smečka vlků, skrývajících se ve stínu zdejších stromů před horkým poledním sluncem. Mladíkovi bylo jasné, že proti vlkům nemá šanci a tak se snažil pomalu a potichu odcouvat zpět do houští. Doufal, že si ho vlci nebudou všímat a že nebudou mít důvod zaútočit. Avšak, když už už byl téměř u křoví, ozvalo se prasknutí suché větve, na kterou šlápl. Všechny vlky to okamžitě probralo. Již se všichni zvedli. Již zavětřili snadnou kořist. Netrvalo dlouho a první z nich již běžel k mladíkovi, již se odrazil k mocnému skoku, již šel mladíkovi po krku, když v tom zasvištěl vzduchem šíp a těsně před mladíkem zasáhl mohutného vlka přímo do hlavy. Mrtvý vlk narazil do mladíka takovou rychlostí, že oba odletěli do blízkého křoví. Vzduchem zasvištěly další šípy, které zabily další dva vlky a ti zbývající se dali na útěk.

Mladík se snažil vyškrabat a postavit se na nohy a když se mu konečně povedlo ze sebe odvalit mrtvé tělo mohutného vlka, uslyšel hluboký tvrdý mužský hlas „Kdo jsi? A co tady děláš?”. Mladík zvedl hlavu a uviděl staršího muže v silném brnění, stojícího nad ním. Nikdy v životě někoho takového neviděl. A i ti ostatní měli zbroje, které nikdy neviděl. „To nejsou piráti, ale kdo to je?” proběhlo mu hlavou. „Já já... moje vesnice... piráti za mnou, ...” snažil se odpovědět a říct, co se stalo, ale cítil, jak ho opouští poslední zbytky sil, jak vše okolo upadá do temného hávu, jak se jeho oči začaly nezadržitelně zavírat. „Ten je mimo, odneste ho na loď! Zjistíme, co je zač, později. Teď musíme okamžitě odplout.” přikázal muž s hlubokým hlasem mužům okolo. „Ale pane, co chrám a výkopy v něm?” ozval se jeden z mužů, stojící nad mladíkem. „V chrámu jsme již skončili. Tento okulár je to, co vyčetli mágové ze starých svitků a o čem pořád mluvili. Je to to, co jsme hledali. Teď musíme okamžitě vyrazit. Zbývá jen jeden malý ostrov, kde podle mágů musíme najít odpovědi. Rychle, není čas.”. Mladík ještě slyšel mluvit muže okolo jakoby ze stále větší a větší dálky, pak ale ztratil vědomí úplně.

„Hej, probuď se.” uslyšel mladý ženský hlas, který se ztrácel v hrozném burácivém řevu. Otevřel oči, aby se podíval, kdo to na něj mluví, ale vše okolo bylo rozostřené jak v husté ranní mlze. Snažil se soustředit a zaostřit na ženskou postavu před sebou. „No tak, prober se! Chichi. Spíš už několik dní. Takto prospíš celou cestu.” pokračovala mladá žena. Mladík se konečně probral, konečně se mu povedlo zaostřit zrak a uviděl mladou krásnou dívku, která u něj klečela a otírala mu obličej mokrým hadříkem. A nad ní, nad ní byly velké plachty, které se třepotaly v silném větru. „Co? Kde to jsem? Jakou cestu?”. Mladá dívka se již nadechovala k odpovědi, když ... <- ... intro Risen 1 :) ... - >