Náměstí hlavního města ostrova Gaurus se jako vždy poté, co se slunce vyhouplo na obzor, zaplnilo desítkami lidí. Před kamennými domy, které toto místo obklopovaly kolem dokola, stály jednoduché stánky z bavlněných dek, podpírané suchým popraskaným dřevem. Byl pátek, den trhu, a tak nebylo divu, že se již brzo spustil velký ruch a náměstí se brzo zaplnilo. Každý týden se zde scházeli kupci z celého ostrova, aby zde sehnali to nejkvalitnější zboží. Bylo úmorné vedro a tak se nešetřilo zásobami vody, které obyvatelé brali z nedaleké studny v přístavu.

Vše se zdálo být v pořádku, dokud se od jednoho ze stánků neozval tvrdý a hlasitý křik jednoho z prodavačů ovoce. Zvědaví lidé se okamžitě nahrnuli k onomu místu. Po pár vteřinách si mezi nimi začala prorážet cestu dvojice členů městské stráže. Oba muži měli na sobě tmavou plátěnou zbroj, pod níž se skrývala kroužková košile. Kolem pasu a přes rameno měli oba spoustu opasků a u levého boku se jim pyšnil železný meč s dřevěnou rukojetí, obmotanou pevnou kančí kůží. „Co se to tu, zatraceně, děje?” zvolal jeden z nich a odstrčil posledního z lidí, který mu bránil k výhledu na onen stánek. Stál zde silný a vysoký strůjce výkřiku a tvrdě držel cizího muže za límec otrhané šedivé košile. Pohodil ho před stráže a důrazně pravil: „Tenhle zlodějíček se mi právě snažil ukrást ananas.”. Muž klečel a mlčky se zapíral rukama o zem. Měl krátké černé vlasy a hnědé roztrhané kalhoty. Jeden ze strážců se k němu sklonil a chtěl mu něco říct, avšak než to stihl, dostal ránu kamenem do hlavy. Zloděj se rychle zvedl ze země a prohnal se davem zděšených lidí, zírajících na zraněného, okolo kterého se začínala tvořit kaluž husté rudé krve. Druhý strážce okamžitě tasil meč a s výkřikem poplachu se vydal za ním.

Muž běžel po náměstí a zanechával za sebou spoušť. Schválně strhával stánky a lidi na kamennou rozpálenou zem, aby se zbavil jeho pronásledovatele. Strážce se ale mrštně překážkám vyhýbal. Zloděj zaběhl za roh, do temné uličky a snažil se rychle vyšplhat po rostlině obepínající stěnu jednoho z domu. Když jeho pronásledovatel dorazil do uličky, muž už vytahával své tělo přes římsu střechy.

Na náměstí se rozpoutal rozruch. Obchodníci začínali zavírat své stánky a přehazovat své zboží do svých domů. Snad ze všech světových stran přiklusaly stráže města, doprovázeny dvěma Inkvizitory. Jeden z nich měl přes oko podivný předmět, připomínající okulár. Všichni utvořili kruh kolem zraněného muže, ležícího v silné kaluži krve. Druhý inkvizitor se sehnul ke strážci a řekl: „Žije, ale ztratil hodně krve.” Vtom se ale za zády stráží ozval hlas jednoho z civilistů: „Támhle!” zakřičel a ukázal na jednu ze střech domů, po níž běžel zloděj.

Muž utíkal a snažil se nezaškobrtnout. Vtom se ozvala velká rána. Zloděj se ocitl ve vzduchu a po chvíli dopadl na okraj střechy. Všude kolem něj dopadaly hořící kusy dřeva kousky krytiny, po které před chvíli běžel. Když se otočil, spatřil hořící díru do domu. Jeden z Inkvizitorů po něm vrhl ohnivou kouli. Muž se rychle zvedl zase své nohy. Rozeběhl se a přeskočil na střechu dalšího domu. Slezl po dřevěném trámu a vydal se směrem k přístavu. Věděl, že se musí někde schovat. Někam, kde ho inkvizice jen tak nenajde. Zkusil proto hostinec. Když přiběhl ke vchodu, uslyšel zevnitř hlasy strážců. Rychle odtamtud zmizel a snažil se najít jiný, lepší úkryt. Doběhl až na samotné molo, kde stála loď inkvizice. Napadlo ho, že tohle je jediné místo, kde by ho nikdo nehledal. Počkal proto, než strážci lodě odstoupili o kus dál a rychle proběhl na palubu. Schoval se ve skladišti, do jednoho z prázdných sudů.

Když muž ze sudu vylezl, zjistil, že se loď houpe. Ano, byli na moři. Proplížil se nenápadně pod shnilými schody k bednám s látkami. Náhle se jedna z beden otevřela a z jejích útrob vylezla mladá dívka. Zloděj k ní rychle přistoupil a zakryl jí ústa svou rukou. „Kdo jsi a co tu chceš?” Žena se mu vytrhla, byla silnější, než si muž myslel, a tiše mu řekla: „Jmenuji se Sara, snažím se utéct z ostrova, než ho zničí titáni a kdo jsi ty?”