Kdo jsem? Otevřel jsem Pandořinu skříňku tohoto světa! Ani do očí si pro svůj hrůzný čin pohlédnout nedokážu. Do svých věčně nespokojených očí se podívat ani nesmím. Uviděl bych masového vraha, takového, který by mě snad i skrze představy zabil.

Ale ano! Své jehněčí oči si prohlédnout mohu. Ne tyhle rádoby chytré, ale pohled své staré, mrtvé oči unesu. Jsou už dávno pryč, odešly, když...

Tehdy mne nazývali zázračným dítětem. „Je to syn boha,” troufl si jeden z nich tvrdit. Nikdy jsem ho pak už neviděl. Naši neupřímní věznitelé měli své oči všude, dokud jsem... Ne! Na tohle myslet nesmím.

Pouhé tři roky mi byly, když jsem přečetl knihu Tajemství magie. Tři roky! Jiní uměli sotva chodit a já už studoval. Ano, byl jsem přechytrý a to se ukázalo jako má největší slabina.

V pěti letech jsem luštil runy, mocné magické symboly, které nám zůstaly po našich předcích. Pro mou inteligenci, dá- li se to jen pouhou inteligencí nazvat, mě vlastní se otec rozhodl pro osudové rozhodnutí. Vlastně jsem to nebyl já, kdo všechny zabil! Může za to on!

„Stane se z tebe mág! Nositel róby Michaelovy, mocnější než z legend známý Xardas,” řekl mi, když jsem dosáhl školního věku, pro děti z bohatých rodin, jako byla ta má. Jako by otci už jeho věhlas nestačil. Chtěl si ho ještě pojistit tím, že budu významným kouzelníkem. Do vězení, zvaného klášterem mě nechal proti mé vůli uvrhnout. Přestože jsem silou svého myšlení své starší, prý bratry, převyšoval, v pažích jsem zůstal malým dítětem, na kterém neměl nikdo sebemenší problém vybít si své emoce. Stal jsem se nástrojem umírňování jejich vzteku a poprvé zatoužil po svobodě. Nejen utéci z kláštera, ale zbavit sebe i všechny ostatní jiných, mocnějších pout! Ach, otče, co jsi to jen udělal?

V osmi letech se mi tento kaz zavrtal příliš hluboko. Ukradl jsem nejcennější klášterní spisy, kdo ví, proč jsem to tehdy udělal a jak se mi to podařilo a utekl z kláštera. Zachoval jsem se bláhově, když jsem se vydal zpět domů. Moje inteligence mi nepomohla k tomu, abych se zamyslel nad možnými důsledky svých činů.

Jen mě otec spatřil, zbělal vzteky. Uchopil mě za mou pohublou a násilně mě vlekl nazpátek do toho žaláře. Já měl u sebe ale kudlu a nedal se. Musel jsem to udělat, nechtěl jsem zpátky. Ani jsem si tehdy neuvědomil, jaký měl zde Osud záměr. Potrestal mého otce za to, co jsem udělal, dlouho předtím, než stihnul zemřít přirozenou smrtí.

Mé oči se tehdy zalily krví. Ano! To je ten pravý důvod, proč sobě do očí nemohu nadále hledět. Ale za vše špatné, co jsem udělal, může můj otec. Vychoval mě tak, abych byl schopen stát se mocným mágem, ale nikdy mě nenaučil uvědomit si možné důsledky svých činů. To kvůli němu jsem byl vždy velice inteligentní, ale nikdy opravdu moudrý. Přinesl jsem zkázu na tento svět! Celou dobu, co jsem strávil studiem, po smrti svého otce, jsem doufal, že budu oslavován jako neochvějný Osvoboditel, ale nakonec nezbude nikdo, kdy by mě opěvoval. Otče! Tohle jsi zavinil ty! Svoji chytrost jsem mohl využít lépe!