Na poslední chvíli vybíhám ven, vrata těsně za mnou dopadají s ohlušující ránou na zem. Poslední z Titánů je uzavřen. Ještě musím zaktivovat krystaly a moje práce zde končí. Nikdy jsem si nemyslel, že bych to dokázal, ale povedlo se. Dotáhl jsem do konce to, co nikdo přede mnou ještě nedokázal, nikdo přede mnou nespoutal všechny Titány. Vstávám z podlahy a sklepávám ze sebe prach, který se na mé zbroji usadil. Ještě jednu cestu dolů do krypty a bude konec, budu volný. V poslední době jsem přestával doufat, že někdy zažiji tento pocit, přestával jsem doufat, že to vyjde. Ale bohové při mně opravdu stáli a já to dokázal.

Sestupuji po točitém schodišti hlouběji do krypty. Vzduch nasáklý vlhkostí a plísní mi již ani nevadí, vím, že jsem zde naposled. Automaticky pokračuji dále, sochy mých předchůdců stojí pořád tam, kde jsem je spatřil poprvé, když jsem sem přišel. Je to již tolik let. Tolik let, co jsem opustil svoji rodinu, svůj život, sebe samotného. Jenže měl jsem vůbec na výběr? Mohl jsem se postavit proti bohům? Mohl jsem se protivit svému osudu? Do teď sám nevím, i tak jsem ale rád, že to vše mám již za sebou. Odteď mě budou čekat jen samé dobré věci. Věci, o které jsem byl tolik let ochuzen - nevidět vyrůstat své děti, nevidět stárnout své rodiče, nepomilovat svoji manželku. To vše chci nyní napravit a být již jen s nimi. To vše chci nyní prožívat, ne jen dokola na to myslet. Možná si to plánuji až moc růžově, přeci jen je to již dlouhá doba, kdy mě viděli naposled. Ale co, alespoň se o to pokusím. A krom toho, je pořád ještě tolik věcí, o které jsem zde byl zcela okraden - čerstvý vzduch, zpěv ptáků, příboj moře anebo i třeba teplé jídlo. Všechno to, co je součást našich životů, aniž bychom si to uvědomovali.

Nyní přicházím do podlouhlé, široké chodby, která je lemována kamennými bloky, na kterých jsou vyobrazeny výjevy z dávno zapomenutých bitev. Vše perfektně zachovalé. Častokrát jsem zde trávil celou noc a vše procházel. Častokrát jsem zde také spával. Znal jsem to tu nazpaměť, vše zaryto hluboko do mé mysli. Nechtělo se mi věřit, že jsem zde již opravdu naposled. Hlavou se mi honilo tisíc myšlenek, všechny ale byly spjaté s tím, co mě čeká. Nemohl jsem se již dočkat, vše bylo jako ve snu - šel jsem po dlouhé chodě pořád dál, nic ostatního jsem nevnímal. Mé oči byly zaměřené na jeden jediný bod - na kamenný oltář, kde byla umístěna řada různobarevných krystalů. Tam bude všemu konec, tam poprvé okusím svobodu. Kráčel jsem kupředu, v myšlenkách jsem již objímal svoji manželku a své děti, dýchajíc čerstvý mořský vánek. Kráčel jsem pořád dál a dál. Dech se mi zrychloval, na krku jsem cítil pulzovat tepnu, srdce vypadalo, že se mi každou chvíli rozskočí. Tak moc jsem byl natěšen na to, co mě čeká. Nedokázal jsem již myslet na cokoliv jiného, musel jsem to ukončit hned a tady. Vzal jsem do ruky první krystal, který měl spustit silové pole okolo Titána. Něco zde však bylo špatně, něco, s čím jsem nepočítal.

Hned jak jsem zadal správnou kombinaci krystalů, chrám se s obrovským hřměním propadl do země. A já s ním. Byl jsem podveden. Bohové mě zradili tím nejhorším možným způsobem. Čeká mě sice věčný život, ten ale prožiji zde. S myšlenkou na děti, manželku, čerstvý mořský vánek a teplé jídlo jsem se zhroutil do kolen...