Přístav byl podivně tichý. Nebyl slyšet křik racků, tříštění vln, dokonce ani bujarý smích z nedaleké krčmy. Jako by všudypřítomná mlha pohlcovala všechny zvuky světa a nechtěla je pustit dál. Stařec seděl na molu a nepřítomně zíral na nekonečný oceán. V slzavých očích se mu zableskla vidina minulosti. Bylo to, jako tenkrát…
Nikdy jsem neměl moc peněz, proto jsem po tý nabídce hned skočil. Ten chlap sice vypadal trochu podezřele a celá akce měla proběhnout až moc hladce, ale na to jsem v tu chvíli ani nepomyslel. Před očima jsem viděl slíbenou odměnu. Tolik zlata! Pěkně dlouho si nebudu muset hledat žádnou práci a zbytečně se dřít, budu si moct žít, no, jako pán sice úplně ne, ale každopádně se budu mít líp než většina lidí v týhle čtvrti. A taky už nebudu muset pít ten hnusnej patok, ale kvalitní pálenku. No, co víc si přát?

Instrukce byly jasný, tu noc jsem měl doplout na ostrov vyznačenej na mapě. Tam na mě měl čekat někdo další, s kym jsem taky měl náklad nepozorovaně dostat do města. Kam přesně, to měl zase vědět on. Asi se chtěli pojistit, že je neprásknu a na místě určení nebude místo nás čekat městská stráž. Po předání jsem měl dostat slíbenou odměnu a zapomenout na to, že jsem se něčeho kdy zúčastnil. Snadné, jak jsem říkal. Jenže měly nastat problémy.

Chlap, co mě čekal na ostrově, mě doopravdy hodně překvapil. Nejvíc asi tím, že to byla ženská. Její jméno bylo Sara, ale to jsem v tu chvíli ještě nevěděl. Nicméně vše probíhalo hladce, truhlu s neznámým obsahem (kterou jsem si představoval mnohem větší a těžší) jsme na člunu dopravili až do přístavu. Teď už se jen stačilo městem nepozorovaně dostat k jednomu z obchodníků v nóbl čtvrti. Ani Sara přesně nevěděla, kterej z nich to měl bejt, jen že na dveřích bude značka. Všechno šlo bez problémů, až moc. Popravdě mě to dost znervózňovalo. V tu chvíli jsem si taky všimnul toho zvláštního ticha.

„Ticho před bouří...” zamumlal stařec pod svůj prošedivělý plnovous a smutně se usmál. Zahleděl se na vodní hladinu, která se v měsíčním svitu stříbřitě leskla. A taky že přišla.

Cesta městem byla snadná, jen jednou jsme se museli schovat před skupinkou strážců obcházejících svůj okruh. Jinak jsme nepotkali vůbec nikoho, což bylo dost divný, obvykle byly ulice v tuhle hodinu plný spících žebráků a opilců snažících se najít cestu do svojí chatrče. Dnes však ne… A navíc bylo po několika dnech zataženo. Štěstí už nám víc přát nemohlo, skoro jako by nějaká vyšší moc chtěla, abych svoje zlato získal, napadlo mě. Ve vzduchu zavoněl déšť.

Správný dveře jsme našli prakticky hned, bílý X na nich mluvilo za vše. Natáhnul jsem se po klice, když mě přepadl zvláštní pocit. Všechno mi najednou připadalo podezřelý – najde si mě chlap, kterej mi nabídne královskou odměnu za něco, co je ještě snažší než to popisoval. Navíc to ticho…

„Nějak se mi to nezdá… Buď připravená na všechno.” Šeptl jsem Saře. Nenapadlo mě, že by se mohla účastnit zrady, vlastně jsem tímhle upozorněním vsadil svůj život. Nicméně Sara taky vypadala nejistě. Kývl jsem na ni a otevřel dveře.

Tma. Černočerná, chladná tma na mě zpoza dveří dýchla jako smrt. Vyšel jsem jí vstříc s truhlou v ruce. Úder přišel tvrdě. A to tak, že mě poslal ven a usadil na mokrou dlažbu. Šipka, co mi proletěla nad hlavou, byla dostačující důkaz, že mi síla úderu vlastně zachránila život. „Uteč!” křikl jsem na Saru a sám jsem začal svoje tělo vést pryč. Za námi vyběhla skupinka ozbrojenců. „Sem!” špitla Sara a zatáhla mě do temného výklenku. „Už tu pro nás neni bezpečno, ale vim, jak začít znovu od začátku. Jestli nechceš skončit uštvanej tady těma, tak poď se mnou.” Řekla a vplížila se do uličky. Váhal jsem sotva jeden úder srdce.

„A nakonec jsem si přecejen vybral správně.” Pronesl stařec k moři a mírný noční vítr odnesl jeho slova nad hladinu. Poté se vydal zpět do hlubin města. V myšlenách byl opět bezejmenným hrdinou.