Ursegor štítem odrazil vlnu enrgie, kterou proti němu vyslala postava, zahalená v černém plášti s kápí. Cítil, že už dlouho nevydrží. Svaly měl v jednom ohni od nárazů ničivých kouzel. Jeho protivník byl příliš mocný. Po tváři mu zpod přilby stékal horký pot, jenž nepříjemně štípal v očích. Prastaré kladivo, jež mu spolu se zbrojí darovali bohové, jindy tak lehké se pro jeho silné paže nyní zdálo s každým úderem stále těžším. Mág, proti němuž bojoval, využíval Ursegorových slabin, dobře je totiž znal. Vytvářel přeludy, po nichž se pán titánů oháněl kladivem, přičemž mu kouzelník vždy vpadl do zad, takto vyvoleného v blyštivém brnění postupně stále víc unavoval.
Ze všeho nejhorší je, postaví-li vám osud do cesty dávného přítele, který vás zná lépe, než kdokoli jiný. Pomyslel si pán titánů sklesle. Mág v černé kápi si všiml jeho chvilkového zaváhání, a vyslal proti němu proud oslňujícího světla, který překvapenému válečníkovi vyrazil zlacené kladivo z ruky. Mocná zbraň prolétla vzduchem, naposledy se zaleskla ve svitu pochodní, umístěných na stěnách chrámové podzemní chodby, a poté se s duněním propadla do otevřeného poklopu, vedoucího do odvodného kanálu.

Ursegor, vyvolený bohů pohlédl na člověka, kterého tak dobře znal. Náhle ho zabolelo u srdce. Zklamal, neochránil průchod do dimenze bohů, neudržel si přítele. Černý mág ho nyní měl zcela ve své moci. I kdyby se Ursegor nyní pokusil o prudký výpad světelné magie, byl by vzápětí odražen jeho protivníkem, který byl v magii mnohem zdatnější.

Nezbylo mu tedy, než hledět do stínu, který zastíral čarodějovu tvář, a čekat, co se bude dít. Temný kouzelník natáhl levou ruku, přičemž pravou měl stále připravenou k prudkému útoku, a sňal si kápi z hlavy, čímž odkryl mladičký obličej, rámovaný tmavě hnědými vlasy, jemuž vévodil orlí nos a letité, hluboké, smaragdově zelené oči.
Chvíli ticha protrhl mágův hlas;
„Vidíš, příteli, tví bohové už ztratili moc, nyní je načase, aby se moci chopil člověk, člověk svobodný, neotročící nikomu, pán sebe sama.”
„Copak ses úplně zbláznil?”, vykřikl vztekle Ursegor.
„Máš vůbec ponětí, co se stane, když vyženeš bohy, když uzavřeš portál?”
„Ano, spasím lidstvo, a osvobodím jej od tyranie bohů, těch, kterým tak věrně sloužíš.”
„Ne! Po tom, co zaženeš bohy se probudí doposud spící mocné síly temnot, a spolu s nimi titáni, proti nimž se nedokážeme sami ubránit!”
„Nelži! Zobou ti z dlaní, jsi jejich pánem!”
„Bez pomoci bohů je nedokážu všechny zadržet! Zůstanu tady navždy uvězněn bez naděje na vysvobození!”
„Vidíš! Už i ty jsi na nich závislý! Myslíš, že se bez nich neobejdeš!”
„Zapřísahám tě, bratře! Pro vše, co jsme spolu prožili! Nedělej to!”
„Promiň, bratře, už jsem se rozhodl,” pravil mág a srazil pána titánů na zem lehkým mávnutím ruky, jež vyslala prudký závan větru, načež vykročil k portálu bohů. Ursegor sebral poslední síly, a vyslal proti svému bratru proud magických střel, který však kouzelník jen nedbale odrazil, a pokračoval k portálu. Pán titánů jen bezmocně přihlížel, neschopen odporu, svázan zaklínadlem temného mága. Čaroděj se před branou zastavil, pozvedl ruku, a začal odříkávat prastaré zaklínadlo. Po chvíli přestal. Neprůhledným průchodem to zapraskalo, ozval se nesnesitelný skřek, jenž oba bratry donutil ucpat si uši, náhle však ustal. Bylo po všem. Tedy prozatím, to nejhorší mělo ještě přijít. Dva velcí hrdinové zpečetili osud svůj, i celého lidského pokolení, a uvrhli se v prokletí věčných životů...